Stál na útesu
jak malá figurka podivné hry
jak vločka na špici ledové kry
jak štěstěna v zemi beznaděje
jak námořník jež při bouři kleje
Rozhodl se skočit
a vyjít tak hlubinám vstříc
kdesi v hloubi duše chtíc
jak šíp vraha vyletět z kuše
a padnout ďáblu do náruče
Tak tedy skočil
a padal jak růže v okovech
jak kapka krve na zubech
jako měsíc při rozednění
jako strach ve chvílích snění
A poté se za ním hladina zavřela
jak květina v noci
jak nevolník v králově moci
jak obloha za sluncem v dešti
jak život brouka jež uvízl v kleštích
A poté jsem poznal jeho tvář,
která bez výrazu se ztrácela v nekonečných hladinách moře...
Byl jsem to já,
vlastně mé druhé já, jež se zvalo naděje...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat