Deratizace

V nebi prolezlém termity
s bohem co solil rány
do žil jsem prášil pervitin
a z hladu zvracel vrány

V noci jsem chlastal s andělem
pak k ránu můry topil
a srdce pálil likérem
člověka mocným zvolil

Pak zemí trhla hrůza
ne svět - to motýl byl
dál hnije moje můza
tak smutek vpadl v týl

Hračky

Brilianty na gobelínech
se budou tiše blýskat
v tvých očích
prahnoucích po .... barevných hračkách
sedících tiše v koutě
a usmívajících se
na tu malou, rozkošnou
holčičku
v
růžových šatičkách
jež před spaním
– tak mateřsky -
pohladí je přes plyšová záda
a ustrašeně popřeje:
"Dobrou noc" ...
snad ráno budou se smát
opět z police...

10:30

Na zrcadlo napíšu Ti vzkaz
zubní pastou
jež
skví se v reklamách.
Re a klamů
a podobných iluzí
bude ten vzkaz pln.

V tom Ty
mezi řádky otiskneš svá
mírně nakyslá malinová ústa ...
s ostružím
a připíšeš čas nádechu
10:30 SEČ

Infinitus

Vždy chtěl jsem víc
a jako bohém plul jsem světem
Však přiznat Vám
že byl jsem nic
a tvář měl sinou kalem hvězd
jež nespatřím...
Já chtěl jsem být
vždy víc než Vy
však vzdal jsem...
vždyť
krásou se to neztratí – vinou neoplatí

...odletím...

Ve výkopu od dějin
dopisy dětí odměním
a pak krásku oblepím
-
-
barevným pepřem

Taky sebe ocením
projížďkou na oblázku
kde v trávě tajně zabalím se
do lodyhy nebo klásku
pestíku, růže s trny
a smutné oči zavřu
-
-
okvětím

Zdrceně z srdce strhnu masku
z tváře výraz zbrocen trny
tajně obejmu svou lásku...
-
-
-
... odletím ...

...Yprès...

Po cestách tiše ztrácím vlákna rudá
nemá cenu řvát... tak pláču...
a ve shnilých zubech marně drtím dural
ne... fakt nesmím řvát... tak pláču
Hej Vy! Proč halí mne dým barvy zubů mrtvé matky?
Proč cítím jen chlór a ne dívčí klín,
proč (?!) dusím se vlastními zvratky...

Po cestách tiše zvracel vlákna rudá
nechtěl strachy řvát... tak plakal
Proč byla jsi k němu má matko tak krutá,
když v krvi své smířeně na zemi zvadal...

...v očích s pachutí Yperitu...

1918

Tiše se skrývám s mapkou do dějin
kde zlodějím... spíš kradu
Ďábel nosí pradu
ja však boty bez podpatků
a bundu za bonny
(tu jsem koupil ještě za komárů)
Svět mi dvakrát nevoní
ale říkám si: nenaděláš nic
tak se s tím smiř
kouř vtáhni do plic
kde vykoupeš ho v dehtu
a proženeš zkornatělejma tepnama
který ti jednou zazvoní hranu
o zkamenělý játra
a prostřílený srdce
z roku 1918

Věk

Svítivým tempem po zemi s ryskou
v stínu se poblíž co k tichu tma nocí
po oknech dutých kreslí stopu slizkou
plíží se – - – Blíž!! – - Já křičím bezmocí...

A vím, že zpět v dveřích s kamenným zámkem pomalu stárné mé plápolající srdce choré dětstvím...

Vzdávám se

Perutí se zříct
a plynout do tvý duše
harmonogram číst
a překreslit tvář od retuše
na milionech míst
ať už na růžových deskách
od zapínátek košilí
či na kostkových freskách
od kyslíku opilých
Pak ukradnu si nazpět křídla co jsem si nechal vzít a přes zavřené okno vyletím na svět...
kde bez tebe musím snít.

Boj

S umíněností malého dítěte
jsem dlouho utíkal před hrůzami světa
před právem veta, toho podivného Boha
je tedy nějaké právo na tomto světě?
Nevím, a proto raději se chystám k odvetě.
Chystám se porazit chlad v poušti,
zničit ten systém co tmu v noci spouští,
obrátit mlýny proti větru,
donutit stíny točit se tváří k světlu,
vranám dodat barvu bílou,
a žulu lámat křehkou slídou.
Že boj můj bude marný vím,
však o vítězství stále sním.

Naděje umírá první

Stál na útesu
jak malá figurka podivné hry
jak vločka na špici ledové kry
jak štěstěna v zemi beznaděje
jak námořník jež při bouři kleje

Rozhodl se skočit
a vyjít tak hlubinám vstříc
kdesi v hloubi duše chtíc
jak šíp vraha vyletět z kuše
a padnout ďáblu do náruče

Tak tedy skočil
a padal jak růže v okovech
jak kapka krve na zubech
jako měsíc při rozednění
jako strach ve chvílích snění

A poté se za ním hladina zavřela
jak květina v noci
jak nevolník v králově moci
jak obloha za sluncem v dešti
jak život brouka jež uvízl v kleštích

A poté jsem poznal jeho tvář,
která bez výrazu se ztrácela v nekonečných hladinách moře...
Byl jsem to já,
vlastně mé druhé já, jež se zvalo naděje...

Odi et amo

Odi et amo
ta slova se ve mne perou
Odi et amo
do mysli se mi derou
Odi et amo
je modlitbou mou tichou
Odi et amo
je rozepří mou skrytou
Odi et amo
já nepoznal jsem dosud
Odi et amo
a nyní je to můj osud
Odi et amo
barví mi uhlem srdce
Odi et amo
mého neštěstí je strůjce
Odi et amo
má lásko nevinná...děvko proradná
neodcházej...zůstaň se mnou
dotýkej se mě...nesahej na mě víc
Ach...kvůli klišé ja ze života nemám nic...

Colorblind

Růže jsou šedé
jak měsíční prach
a slunce mdlé
jako z noci můj strach
tvář tvá je bledá
jak půlnoční snění
protože já
jsem mrtvý...
... a barvoslepý

Svět za sklem

Jsem tichou polární září,
kamenou růží,
kvapem v tváři,
bídou peněz,
bděním ve snáři,
sametem želez,
červencem v září,
insipirací nudy,
na zdraví všelék,
pouštními luhy,
srabem co se nelek,
či šedí duhy,
stínem co tělu prchá,
čtvercovými pruhy,
pancířem co se trhá.

Kým jsem? Kdo ví?
Snad svět za sklem mi to poví...

Srdce v prachu

Na prašné cestě v křeči se zmítá
vítr jej sune po dlažbě v písku
o hrudi vřelé po nocích snívá
po nocích kdy na nebi srp stříbrného disku
magicky svítí na kaňce tuše
krystalky stříbra denního snění
přátelé jeho rozpumpují duše
a dají ti pocit za veškeré jmění

V tu chvíli srdce v prachu
jako perlorodka uroní svoji poslední slzu...

Arytmický bojovník za srdce

Vášnivá duše, plamenem chřadne
ulice chladnoucí, zkrápějí slzy
plastový vojáček, za srdce padne
ačkoli netuší, proč padl tak brzy
Neptá se...

V šedavých světlech pouličních stínů
nohy mu podklouznou, však zas najde sílu
blátivou strání jít po cestě do ráje
padat... a nechat se bít... zlým skutkem jež dozraje

Tak z oken dál kanou krůpěje slz
mrazivě slunečních, jak duševní strž...

Cela

Čtyři bílé stvůry
obmykají moji okovanou duši
jen malý proužek světla
proudí černo černou tuší
temní hadi se spletenými těly
brání mi ve výhledu
na všudypřítomné světy
stvůry mlčí a pláčou...
pláčou sraženými kapkami vlhkosti
a já tiše hniji
v cele plné marnosti

Úděl

Srdce se mi snaží prorazit žebra
Jsem uvržen do tíživého ticha
Tak hlučného…
Mlha prázdnoty mě nenápadně obepíná
Víru už nemám v nic
Nevěřím ni sám sobě…
Natož tak Bohu
Salutuji a poklekám před světem
Prohrál jsem…
Bylo však co prohrát?
Čest se schovává pod stolem
před lidskou chamtivostí
Láska je dávno zavržená…
Pak se mě dotkl anděl
A já procitl
Náhle jsem věděl, že musím bojovat
Bojovat o život, bojovat o další porážky…
To je můj úděl! Úděl člověka…

Na okraji

Sám pod sluncem a bez duše,
bez křídel i svatozáře,
válím se v bahně, polykám prach,
srdce mé rdousí panický strach,
v té záplavě nelidských bytostí,
jež mě kamenují svým pohledem...
Já...
padlý anděl beze cti